co se to děje?

8. listopadu 2018 v 10:39 | Tereza |  Terapie

Protože sedím v práci a nemám na práci nic důležitějšího, chci si zase trošku procvičit prstíky a vylejt si svoje myšlenky. Mám hroznou potřebu napsat článek, ale bojím se, že mi za chvilku dojdou nápady na to, o čem vlastně psát.
Včera, když jsem večer ležela, jsem vlastně přemýšlela nad tím, že tohle není vůbec anonymní a jakmile začnu vypisovat události z mýho života a narazil by na to člověk, kterej mě aspoň trochu zná, hned by si tyhle články mohl přiřadit k mý osobě. Což mě na jednu stranu děsí, ale myslím, že okruh všech blogerů se tak hrozně moc snížil, že je víc pravděpodobnější, že někdo z mých známých narazil v minulosti (minulost beru jako třeba rok 2010, kdy byly blogy hroznej trend a i já do toho zapadala) na ten můj starší blog, kde mě vlastně ani nemohl nikdo identifikovat, protože moje články ve většině byly jen smyšlený příběhy, který jsem si někde uvnitř fakt přála, aby se staly --- byla jsem děcko)
Taky jsem ve včeješím článku psala, že nebudu psát věk, ale uvědomila jsem si, že při vyprávění mých příběhů to vlastně každej hrozně brzo zjistí a rozhodla jsem se, že aspoň takovýhlema maličkostma se nebudu zatěžovat.
 

welcome drink aka první článek

7. listopadu 2018 v 12:49 | Tereza

Ráda bych všechny budoucí čtenáře i ty, kteří zavítají na tenhle blog úplnou náhodou, přivítala.
Abych pravdu řekla, s blogem jsem začínala už ve svých 10 letech, je pořád přístupný a byly doby, kdy měl krásnou návštěvnost, přeci jen hodnota mých článků před 10 lety nebyla úplně taková, kterou bych mohla srovnávat s tou dnešní (tím se nechci nijak chválit, ale dokážete si představit, co vám napíše desetileté dítě za článek)
Tento blog jsem založila proto, abych mohla v určitých situacích zvládat mé nezvladatelné emoce, abych se ze všeho mohla vypsat a aby se v tom třeba někdo našel a články měl rád. Teď jsem chytla euforii k psaní, doufám, že mi to vydrží a fakt se pokusím mít blog pravidelně v rukách, i když mi to tolik čas nedovoluje, myslím, že čas nečas, v nějakém citovém záchvatu bývám opravdu často a psaní mi od toho pomáhá utéct pryč.
Nejsem žádnej spisovatel, nečekejte odemě pokaždé perfektní češtinu, perfektní uspořádání článků a spisovný jazyk. Píšu prostě tak, jak to občas cítím.
Na začátku článku obvykle bude nějaká moje oblíbená písnička, která mi hraje v hlavě, když tohle píšu, můžete si jí pustit ke čtení a nebo jí prostě nechat být.

Abych se nějak představila, aspoň trošičku, protože to chci nechat zezačátku víc anonymní, přece jenom si tu chci především vypsat srdíčko a nepotřebuji, aby to četl někdo jen z toho důvodu, že mu ležím v žaludku a bude si tu na mě zjišťovat všelijaké věci, jsem slečna jménem Tereza žijící na území hlavního města. Věk znát nemusíte, celkově pořádný obrázek na mě zjistíte až z článků. Za poslední půlrok v mém životě proběhlo pár změn a hodně mi kolísá (stále, víceméně se v tom točím už celý ten půlrok) moje psychika. Nebudu tu psát nic o depresích, o tom, co se děje a jaký to vlastně je, protože na úvod nepotřebuji, abyste si mysleli, že jsem psychopatka, která si začala psát blog. Opravdu nejvíc mojí osobnost poznáte podle článků, ve kterých budu nanejvýš co to půjde, upřímná.

Takhle to pro začátek asi stačí a budu moc ráda, když se někdo ztotožní s mými názory.
Budu se těšit u dalšího článku:)
T.

Kam dál

Reklama