co se to děje?

8. listopadu 2018 v 10:39 | Tereza |  Terapie

Protože sedím v práci a nemám na práci nic důležitějšího, chci si zase trošku procvičit prstíky a vylejt si svoje myšlenky. Mám hroznou potřebu napsat článek, ale bojím se, že mi za chvilku dojdou nápady na to, o čem vlastně psát.
Včera, když jsem večer ležela, jsem vlastně přemýšlela nad tím, že tohle není vůbec anonymní a jakmile začnu vypisovat události z mýho života a narazil by na to člověk, kterej mě aspoň trochu zná, hned by si tyhle články mohl přiřadit k mý osobě. Což mě na jednu stranu děsí, ale myslím, že okruh všech blogerů se tak hrozně moc snížil, že je víc pravděpodobnější, že někdo z mých známých narazil v minulosti (minulost beru jako třeba rok 2010, kdy byly blogy hroznej trend a i já do toho zapadala) na ten můj starší blog, kde mě vlastně ani nemohl nikdo identifikovat, protože moje články ve většině byly jen smyšlený příběhy, který jsem si někde uvnitř fakt přála, aby se staly --- byla jsem děcko)
Taky jsem ve včeješím článku psala, že nebudu psát věk, ale uvědomila jsem si, že při vyprávění mých příběhů to vlastně každej hrozně brzo zjistí a rozhodla jsem se, že aspoň takovýhlema maličkostma se nebudu zatěžovat.


Abych pravdu řekla, občas večer ležím, koukám do stropu a říkám si, co se vlastně za tak krátký období stalo a jak se víceméně ze dne na den může stát z nejvíc usměvavýho člověka někdo, kdo nechce jít mezi lidi a tížej ho tak moc věci, který ho dřív vůbec nepoznamenávaly.
Strašně ráda bych si udělala nějakej pořádek v mý hlavě, kdyby šlo všechno tak lehce, jako otevřít šuplík a vyházet starý a nepotřebný věci, ke kterejm sice máme vzpomínku, ale víme, že nám k ničemu už nebudou.
Když tak nad tím přemýšlím, dokážete si představit, že tohle děláte se všema věcma?
Že si každou každičkou věc necháváte, protože k tomu máte nějakou vzpomínku?
Tohle dělám já s lidma v mém životě a všeobecně s věcma, které mě nějakým způsobem dělají smutnou, ale nemám na to tu sílu si říct 'tak a dost, to byla poslední vzpomínka a letíš pryč z mý hlavy, už na to nikdy nebudu myslet'.

Po tříletém vztahu, ve kterém mě můj ex přítel tak moc shazoval a ponižoval (a nemyslete si prosím, že mě to furt tíží na srdíčku, tohle je právě asi jediná věc, kterou jsem za poslední půl rok byla schopná zkousnout a normálně s tím žít), jsem se rozhodla vzít život do svých rukou. Rozešli jsme se a i když mě to bolelo, hledala jsem věci, který mě dělaly šťastnou. V hlavě mi totiž začala problikávat kontrolka jakože 'hele, tři roky jsi podřizovala někomu život, jdi trošku žít, vždyť sis vůbec neužívala život, postav se na nohy a začni konečně žít''. Začala jsem chodit do fitka a dobíjelo mě to pozitivní energií, hledala jsem okruh těch lidí, který chci mít v mym životě a teď vlastně zjišťuju, že to byly ty nesprávný lidi - většinou ti, kteří se tvářili, že jsem pro ně důležitá, dokud nepřišel nějakej problém a já je nepotřebovala. Momentálně v mym životě mám tři skvělý kamarádky a neměnila bych za nic na světě. Jsou to lidi, který tu pro vás jsou den co den, ať se děje cokoliv a nikdy vám neřeknou, že už jim vaše problémy lezou na nervy, ale vždycky se vám snaží pomoct.
Trošku jsem odbočila.

Můj život se otočil a já se fakt radovala ze života, vydrželo mi to asi měsíc, než jsem začala zjišťovat, že i bez vztahu není všechno sluníčkový, že poznáváte nový lidi, ať už zlý, tak i ty, kteří vám až moc přirostou k srdci a pak to bolí.
Ani nedokážu říct, co přesně způsobilo to, že jsem byla - a pořád jsem - tak smutná, bez chuti něco dělat.
Cejtila jsem osobní vyhoření, zatím asi největší, který jsem kdy měla a okolní situace mi taky moc nepomáhaly. Jediná věc, která mi fakt hodně pomohla, byla ta, že jsem si našla práci, pro kterou fakt žiju a je to jedno z mála míst, na kterém dokážu fungovat normálně a úplně minimálně se soustředím na věci, který tam jindy bývají celej den. Místo toho, abych doma odpočívala, jdu radši do práce, protože vím, že s mým odpočinkem v posteli přijde nával negativních a nostalgických myšlenek a v podstatě to nepůjde celej den z tý hlavy dát pryč.

I když byly časy, ve kterejch to bylo fakt špatný, teď je to spíš už jen dozvuk a fňukání po tom, co bych hrozně chtěla, ale nemůžu to mít. Nepovažuji se za člověka s těžkou depresí, protože vím, že 80% toho hnusnýho fakt odešlo, ale o to hůř zvládám těch dalších 20 procent, co furt v hlavě mám, protože vím, čím je to způsobený a vím, že to není tak moc životně důležitá věc a přesto mě to ubíjí.

Články chci psát, protože je to jediný místo, kde přesně vylíčím tok svých myšlenek a nevidím reakci lidí, když jí nedají najevo. Někdo si může myslet, že jsem blázen, ale nevidím jeho výraz v obličeji, když tohle čte. Zároveň si myslím, že v dnešní době je tolik lidí, kteří mají nějaký psychický problém, že se v tom můžou najít.
Třeba se jednou dostanu do bodu, kdy na tenhle blog napíšu, že jsem vlastně zase šťastná a že za tím zlým dělám jednu velkou tlustou čáru:)
T.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama